Možná zítra

20. března 2017 v 21:14 | WEE
Ahoj. Proč jsme dnes tady, tak je to proto, že dnešní doba JE DOSLOVA POKEDANÁ. Nikdo si toho ale ještě asi nevšimnul. Lidi okolo mě mi někdy připadají jako v mlze, za zdí kde mě nikdo neslyší, v bouři kde mne nikdo nevidí. Moji přátelé mi něldy nedají klid, děsí mě to a já už někdy fakt nemůžu. Dlouho jsem žila doslova v naprosté ignoraci lidí okolo mne a nyní, když mám přátele, tak mne to naopak vyčerpává a nikdy už netoužím po pozornosti jako dřív. Zase bych se chtěla stranit lidem, být ta v rohu, sama sedět na obědě, ale nechci ranit své blízké tím, že jim řeknu:,, Promiň, ale už s tebou nechci být". Myslím, že potom bych byla už úplně na dně, ale někdy si tam člověk asi šáhnout musí. Moji lidskou stránku i mysl však ale jejich přítomnost vyčerpává natolik, že nejsem schopna racionálně uvažovat, jestli se potom chovám příčetně, nebo jen jednám na základě svých dojmů, vjemů, emocí a hormonů. Nikdy jsem nechtěla někoho ranit, ale jen psychicky. Fyzicky bych někomu ublížit dokázala dost.

Proto považuji za hrdiny dnešní doby lidi, kteří se nebojí, když mají okolo sebe obecenstvo a nejsou po čase vyčerpaní natolik, že by byli jako já protivní nebo od sebe odstrkovali lidi jak mohou. Můj problíém je to, že já nikdy nedokážu zapadnout do davu, vždycky jsem ta někde vzadu, v rohu. Ta, co nikdy nic nedělá v týmu, protože se nikdy nechce zapojit. Jsem hodně vzteklá ve sporech a po tomhle zjištění jsem se radši už ani nikde nehádám. Proto tyhle lidi obdivuji. Jsou úžasní v tom, co dělají a proto bych chtěla mít takových lidí více a více.

Vaše WEE
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama